Příběh o tom, jak se hledání finančního snu promění ve finanční horor

Hollywoodská představa tvrdě pracujících lidí má daný vzor. Pojednává se o tom, jak se dva mladí vzdělaní lidé nedávno vzali, jsou šťastní a nastěhovali se do malého nájemního bytu. Hned je jim jasné, že mohou ušetřit peníze, protože dva dokážou žít levněji než jeden.

Problém je stísněný byt. Rozhodnou se dávat peníze stranou, aby si mohli koupit dům svých snů a mohli mít děti. Nyní mají dva příjmy a začínají se soustřeďovat na své kariéry.

Jejich příjmy začínají stoupat.

A se stoupajícími příjmy... stoupají i jejich výdaje.

Pro většinu lidí jsou daně výdajem číslo jedna. Mnoho lidí si myslí, že daň z příjmu je nejvyšší, ale pro většinu Američanů je nejvyšší daň ze sociálního zabezpečení. Zaměstnancům se zdá, že sociální zabezpečení a zdravotní pojištění je něco kolem 7,5 procent, ale ve skutečnosti to dělá 15 procent, jelikož zaměstnavatel musí doplatit zbytek Úřadu sociálního zabezpečení. V podstatě jde o peníze, které vám zaměstnavatel nemůže vyplatit. Navíc musíte zaplatit daň z příjmu z částky odebrané z vašeho platu na daň sociálního zabezpečení, příjem, který nikdy nedostanete, protože Úřad sociálního zabezpečení ho odebral přímo.

Jejich pasiva jdou potom nahoru.

Nejlépe si to ukážeme, když se vrátíme k naší mladé dvojici. Díky zvýšenému příjmu se rozhodnou si koupit dům svých snů. Jakmile se tam nastěhují, dostanou novou, tzv. daň z nemovitosti. Pak si koupí nové auto, nový nábytek a nové spotřebiče, které se hodí k jejich novému domu. Jednoho dne se probudí a jejich kolonka pasiv je plná hypotečního dluhu a dluhů na kreditních kartách.

Nyní jsou chyceni do krysího závodu. Pak přijde dítě. Pracují ještě tvrději. Celý proces se opakuje. Víc peněz a vyšší daně, což se také nazývá přesun do vyšší daňové skupiny. Poštou jim přijde kreditní karta. Používají ji. Využijí ji do maxima. Zavolá jim úvěrová společnost a řekne, že jejich největší „aktivum“ – jejich dům, cenově vzrostlo. Tato společnost jim nabídne konsolidační úvěr, protože jejich kredit je tak dobrý, a řekne jim, že moudré bude, když se zbaví vysokoúrokového konzumního dluhu tím, že splatí kreditní kartu. A mimochodem, úroky z jejich nemovitosti jsou odečitatelné z daní. Po tom skočí a splatí vysokoúrokové kreditní karty. S úlevou si vydechnou. Jejich kreditní karty jsou splaceny. Nyní zahrnuli spotřební úvěr do své hypotéky. Jejich splátky jsou nižší, protože rozložili svůj dluh do třiceti let. To je chytré.

Soused je pozve na nákup, na jarní výprodej. Možnost, jak ušetřit nějaké peníze. Řeknou si: „Nic nebudeme kupovat. Jenom se půjdeme podívat.“ Ale pro případ, že by něco našli, zastrčí čistou kreditní kartu do peněženky.

Setkávám se s takovými mladými lidmi neustále. Jejich jména se mění, ale jejich finanční dilema je stejné. Chodí na moje přednášky, aby si poslechli, mám-li co říct. Ptají se mě: „Můžete nám říct, jak vydělat víc peněz?“ Jejich návyk utrácet peníze způsobil, že musí vyhledat další příjem.

Dokonce nevědí, že problém je ve skutečnosti v tom, jakým způsobem peníze, které mají, utratí, a že to je skutečná příčina jejich finančního zápasu. Je to způsobeno finanční negramotností a s nepochopením rozdílu mezi aktivy a pasivy.

Víc peněz zřídkakdy vyřeší nějaké finanční problémy. Inteligence je vyřeší. Jeden můj přítel říká lidem, kteří jsou v dluzích, znovu a znovu jedno přísloví: „Když jsi v jámě ... přestaň kopat.“

Když jsem byl malý, táta nám často říkal, že Japonci si byli vědomi tří sil: „Síly meče, síly drahokamu a síly zrcadla.“

Meč symbolizuje sílu zbraně. Amerika utratila triliony dolarů za zbrojení, a proto je světovou vojenskou velmocí.

Drahokam symbolizuje sílu peněz. Do jisté míry je pravdivé přísloví: „Pamatuj si zlaté pravidlo. Ten, kdo má zlato, tvoří pravidla.“

Zrcadlo symbolizuje sílu sebepoznání. Toto sebepoznání je podle japonské legendy z těch tří nejcennější.

Chudí lidé a lidé střední třídy příliš často dovolí, aby je ovládala moc peněz. Tím, že vstanou a tvrději pracují, aniž by si položili otázku, zdali to, co dělají, dává smysl, jsou sami proti sobě, když každé ráno odcházejí do práce. Velká většina lidí dovolí, aby je ohromující síla peněz ovládala, protože plně penězům nerozumějí. Síla peněz pracuje proti nim.

Kdyby použili sílu zrcadla, zeptali by se: „Má to smysl?“ Lidé se velmi často nechávají strhnout davem, místo aby věřili své vnitřní moudrosti, svému géniu v době. Dělají věci, protože je dělají všichni. Raději se přizpůsobí, místo aby se ptali. Často bezmyšlnekovitě opakují, co jim bylo řečeno. Myšlenky typu „rozložit riziko“ nebo „dům jsou vaše aktiva“. „Váš dům je vaše největší investice.“ „Získáte daňovou úlevu, když se dostanete do větších dluhů.“ „Sežeňte si jistou práci.“ „Nepochybujte.“ „Neriskujte.“

Říká se, že pro většinu lidí je strach mluvit na veřejnosti ještě větší než strach ze smrti. Podle psychiatrů je strach mluvit na veřejnosti způsoben strachem z vyloučení, strachem výjimečnosti, strachem z kritiky, strachem z výsměchu a strachem z opovržení. Většině lidí brání strach, že se budou odlišovat, v hledání nových způsobů, jak vyřešit své problémy.

Proto, řekl můj vzdělaný otec, si Japonci nejvíc cení síly zrcadla, neboť jenom když se člověk podívá do zrcadla, může najít pravdu. Hlavní důvod, proč lidé říkají: „Hrej bezpečně,“ je ze strachu. To platí pro všechno, ať už je to sport, vztahy, kariéra, peníze.

Tento stejný strach, strach z vyloučení, způsobuje, že se lidé přizpůsobují a nezpochybňují všeobecné přijaté názory a populární trendy. „Váš dům jsou aktiva.“ „Zařiďte si konsolidační půjčku a dostaňte se z dluhu.“ „Pracujte víc.“ „Nechte se povýšit.“ „Jednou budu viceprezident.“ „Šetřete peníze.“ „Až dostanu přidáno, koupím si větší dům.“ „Investiční fondy jsou bezpečné.“ „Hračka Elmo je vyprodána, ale čirou náhodou mám jednu schovanou, kterou si jeden zákazník ještě nevyzvedl.“

Mnohé velké finanční problémy vznikly tak, že se přizpůsobujeme davu a snažíme se držet krok s „Novákovými“. Čas od času se všichni potřebujeme podívat do zrcadla a spíš bychom měli důvěřovat své vlastní vnitřní moudrosti než svým obavám.

Když mně a Mikeovi bylo kolem šestnácti, začali jsme mít problémy ve škole. Ne že bychom byli neposlušní. Začali jsme se jenom oddělovat od davu. Po škole a víkendech jsme začali pracovat pro Mikeova otce. Často jsme s Mikem strávili hodiny u stolu s jeho tátou, zatímco pořádal schůzky se svými bankéři, advokáty, účetními, makléři, investory, manažery a zaměstnanci. Byl tady člověk, který opustil školu ve třinácti, a nyní řídil, poučoval, přikazoval a kladl otázky vzdělaným lidem. Přišli k němu na kývnutí prstu a krčili se, když s nimi nesouhlasil.

Byl to člověk, který nešel s proudem. Byl to muž, který měl své vlastní uvažování a nenáviděl slova: „Musíme to tak udělat, protože to tak dělají všichni.“ Také nenáviděl slovo „nemůžu“. Jestliže jste chtěli, aby něco udělal, stačilo říci: „Myslím si, že to nedokážete“.

Na jeho setkáních jsme se s Mikem naučili víc, než během všech školních let, včetně vysoké školy. Mikeův táta nebyl akademicky vzdělaný, ale byl vzdělaný finančně a následkem toho byl úspěšný. Říkal nám znovu a znovu: „Inteligentní člověk zaměstnává lidi, kteří jsou chytřejší než on.“ Mike i já jsme měli tu výhodu, že jsme mohli hodiny poslouchat a učit se od inteligentních lidí.

Díky tomu jsme s Mikem nemohli spolknout standardní dogma, které kázali naši učitelé. A to způsobovalo problémy. Kdykoli učitel řekl: „Když nebudete mít dobré známky, neuspějete v opravdovém světě,“ pozvedli jsme s Mikem obočí. Když nám bylo řečeno, abychom následovali předepsaná pravidla a neodkláněli se od předpisů, mohli jsme vidět, jak školství ve skutečnosti brání tvořivosti. Začali jsme chápat,proč nám bohatý táta říkal, že školy byly uzpůsobeny tak, aby produkovaly dobré zaměstnance, nikoli zaměstnavatele.

Někdy jsme se zeptali svých učitelů, k čemu nám bude to, co studujeme, nebo proč se neučíme o penězích a o tom, jak fungují. Na tu druhou otázku jsme často dostávali odpověď, že peníze nejsou důležité, budeme-li vynikat ve škole, peníze přijdou samy.

Čím víc jsme se dovídali o síle peněz, tím větší byl rozdíl mezi námi a našimi učiteli a spolužáky.

Můj vzdělaný táta mě nikdy nehonil kvůli známkám. Často jsem přemýšlel proč. Ale začali jsme se hádat kvůli penězům. Když mi bylo šestnáct let, měl jsem asi lepší finanční základ než oba moji rodiče. Dokázal jsem vést účetnictví, poslouchal jsem daňové účetní, právní zástupce, bankéře, obchodníky s nemovitostmi, investory atd. Můj táta se stýkal s učiteli.

Jednou mi táta vysvětloval, proč nejvíc investoval do našeho domova. Strhla se ne zrovna příjemná hádka, když jsem mu naznačil, proč si myslím, že dům není dobrá investice.

Jeden můj táta si myslel, že jeho dům jsou aktiva a druhý si myslel, že to jsou pasiva.

Pamatuji si, jak jsem tátovi nakreslil diagram a ukazoval směr toku peněz. Také jsem mu ukázal vedlejší výdaje spojené s tím, když dům vlastnil. Větší dům znamená větší výdaje.

Dodnes se se mnou lidé hádají, že mít vlastní dům jsou aktiva. Vím, že pro mnoho lidí je to jejich sen a jejich největší investice a že vlastnit svůj dům je lepší než ho nemít. Jednoduše nabízím alternativní pohled na toto populární dogma. Rádi bychom s manželkou měli větší a okázalejší dům, abychom udělali dojem na „Novákovi“. Ale víme, že to nejsou aktiva, ale pasiva, neboť dům vytahuje peníze z našich kapes.

Používám následující argumenty. Ve skutečnosti neočekávám, že s nimi bude většina lidí souhlasit, protože pěkný dům je citová záležitost. A jakmile dojde na peníze, silné emoce mají sklon snižovat finanční inteligenci. Vím z vlastní zkušenosti, že peníze způsobují, že skoro každé rozhodnutí je citové.

Zdroj: Kniha: Bohatý táta chudý táta Robert T. Kiyosaki